TÁTA

Zůstáváš v samotě otcovských radostí,

zůstáváš v objetí, když připlouvá sen,

princezna střeží si své malé království

nikoho nepustí tam ani ven.

Přišla ti do cesty, ve chvíli opojné,

přišla vám do cesty, v lásce vás dvou,

zrodil se zázrak, co změnil vám naruby,

co změnil vám všechno, teď musíte plout.

Plout řekou života, která se klikatí,

přáními dětskými, světlem i tmou,

poklad teď usíná blízko tvých kolenou,

bojíš se narovnat, nechceš se hnout.

Co když ji probudíš? Princeznu zakletou

do krásných pohádek, do krásných snů,

otevře oči své, Proč mě teď nenecháš?

Já za princem vysněným toužím teď plout.

Jak dlouho, přemýšlíš, ta chvíle potrvá,

jak dlouho budeš moct, vedle ní spát?

Držet ji za ruku, držet ji v náručí,

chránit ji před světem, co krutý se zdá.

Ta chvíle přichází, zastavit netouží

a dny se zkracují,den ode dne dřív

a ty tu sám rozjímáš, panenku v dlaních svých,

zbrzdit čas zatoužíš, ať může si snít.

Ráno ji probouzí, otvírá oči své.

Táto už nespi, půjdem si hrát!

Vděčně teď děkuješ, že stále tu s tebou je,

že ve spánku nezmizel, ten dětský věk.

Víš táto, zdál se mi, s důvěrou vypráví,

za noci hluboké moc krásný sen,

že rytíř na koni vezl mě do zámku,

kde tančí a slaví se, můj velký den.

Proč jsi tak posmutněl? Vždyť on tak krásný byl,

byla jsem šťastná, tak usměj se přec!

A ty náruč otvíráš, očima dohlídáš,

že končí se pohádka, končí tvůj sen.

Z panenky malinké, kterou jsi houpával,

stala se princezna, rozkvetlý květ.

Co ty s tím naděláš? Ochránče bělosti,

už přece dávno víš, jak chutná svět.

V souboji rytířském, čestně jsi ustoupil,

stojíš teď opodál. Úděl, co s ním?

Ona zas přibíhá, na tvář dá polibek,

Kde je má panenka?

Copak já vím?

Neboj se tatínku, tím se nic nemění,

s úsměvem dodává: Jsem andílkem tvým,

má láska teď rozkvétá, tvá láska mě provází,

ty navždycky zůstaneš rytířem mým.