OPRAVDU CHCEME?

Chceme si spolu povídat a přitom mlčíme.

Chceme se vzájemně dotýkat a přitom máme svěšené ruce.

Chceme se srdečně smát a přitom nám smích spálil mráz.

Chceme se konejšit a slova řežou jako žiletky.

Toužíme po lásce a nic pro ni neděláme.

Toužíme být šťastní a až příliš často mluvíme o opaku.

Proč to děláme?

Proč je tak obtížné proměnit mlčení v milá slova?

Proč je tak složité natáhnout laskavé dlaně vstříc?

Proč je tak těžké uvolnit sevřené rty a začít se srdečně smát?

Proč je tak nemožné nechat rty přetékat láskyplnými slovy?

Proč je tak pošetilé otevřít se lásce a nechat ji vejít s fanfárami?

Proč je tak nepravděpodobné, že nás čeká štěstí?

Tak proč?

Protože se bojíme začít?

Protože se bojíme odmítnutí?

Protože se bojíme zesměšnění?

Protože se bojíme ukázat svou zranitelnost?

Protože už nevěříme na lásku?

Protože už nevěříme na štěstí?

Ano, možná to tak je. Možná se opravdu hodně bojíme.

A možná ještě víc už nevěříme.

 Ale možná je v nás taky ještě jiskřička, která si troufá. A třeba hned.

Sebrat všechnu svou odvahu a s nataženými dlaněmi kráčet druhému vstříc.

Pohladit ho laskavými slovy a poskytnout mu teplé náručí.

Společně se zasmát své pošetilosti a nechat lásku zaťukat na svá srdce.

A pak už jen vnímat, jak se potichoučku do vlasů snáší vločky štěstí.

Riskneme to?