DOTEK

Klamavý okamžik,

prchavý sen

do srdce nakouk mi,

všední zimní den.

"Co pořád děláš?

A jak se vlastně máš?

Přes tlustou šálu

jaro ani nepoznáš."

"Nech mě být! Je mi tu dobře,

jsem v teple a bezpečí."

Usmál se, pohladil

ztišené srdce, dvě dlaně toužící.

Odešel, ale dotek tu zůstal

a jeho teplo proudí do všech stran,

Rubikon lásky a touhy,

tisíckrát poznán i nepoznán.

Odhazuji šálu,

na sever míří hejna vran,

do krásy jarních květů

svůj úsměv oblékám.

"Děkuji příteli,

já nechtěla už dál,

tvým dotekem změněná,

zas jaru tiše naslouchám."